- Kompatibilita rostlin a její vliv na tvorbu
semen.
Zpracovala Soňa Buchtíková
Rozmnožování rostlin, které jako nepohyblivé organismy nejsou schopny vzájemně se přibližovat, musí být zajištěno jinou cestou. U primitivnějších nahosemenných obstarává opylení voda a vítr, proto tyto rostliny musí produkovat množství pylu, např. naše jehličnany. Vyspělejší krytosemenné rostliny však vyvinuly úspěšnější mechanismus přenosu pohlavních buněk, který umožňuje přenos pylu na delší vzdálenosti. Využívají různé druhy živočichů, zejména hmyz.
Rozmnožovacím orgánem rostlin je květ, zejména pestík a tyčinky. Pestík je rozlišen na bliznu, čnělku a semeník, v němž jsou ukryta u krytosemenných rostlin vajíčka (samičí pohlavní buňky). Tyčinky jsou rozlišeny na nitku a prašník, který produkuje samčí pohlavní buňky – pylová zrna.
Obr. č.1: Stavba květu (anther-prašník; filament – nitka; ovary-semeník; pistil-pestík; pollen-pyl; stamen-tyčinka; stigma-blizna; style-čnělka).
Opylení probíhá na povrchu blizny, kam dopadne pylové zrno, které proroste pylovou láčkou až k vajíčku, které je ukryto v semeníku. Vajíčko je chráněno v semeníku před nepříznivými vlivy prostředí a před sežráním hmyzem.
Prorůstající pylové zrno je rozděleno na dvě buňky spermatické(generativní) a jednu vegetativní. Generativní buňka zajišťuje oplození vajíčka a vzniká zygota, která se dále rýhuje a dává vznik semeni.
Obr. č. 2: Pylové zrno slunečnice.
Podle typu opylení rozlišujeme rostliny na:
- anemofilní – opylení vzduchem,
- hydrofilní – opylení vodou,
- zoofilní – opylení živočichy, např. kolibřík, kaloni,
- entomofilní – opylení hmyzem.
Pro rostliny je nejvýhodnější opylení hmyzem, protože hmyz sedá z jednoho květu na druhý, a tak rostlině poskytuje směs pylů od rostlin téhož druhu. V průběhu evoluce došlo k vytvoření vzájemných vztahů mezi určitým druhem rostliny a jejím opylovatelem.
Obr. č. 3: Rostliny lákají hmyz barvou, vůní, tvarem a potravou.
Aby mohlo vzniknout funkční a plnohodnotné semeno musí u řady rostlin dojít k opylení (resp. oplození) jinou rostlinou téhož druhu. Bylo zjištěno, že samooplození (autofertilitě) je zabráněno vzájemnou neslučitelností bílkovin přítomných v pylovém zrnu, blizně a čnělce. Taková rostlina se pak označuje jako autosterilní a pokud dojde k dopadu vlastního pylového zrna na bliznu, pylová láčka neproroste dál k vajíčku a je zničena. Autofertilitě je také často zabráněno tím, že části květu dozrávají v různou dobu. Pokud dozrávají dříve tyčinky, jedná se o proterandrii. Je-li tomu naopak jedná se o protergynii.
Rostliny předchází autofertilitě také oddělením samčích a samičích pohlavních orgánů na jednotlivé květy. Pokud se oba typy květů nachází na jedné rostlině, hovoříme o rostlinách jednodomých, např. líska. Nachází-li se jeden typ květu na jedné rostlině a druhý na jiné, jedná se o rostliny dvoudomé, např. kopřiva.
Rostliny dělíme tedy na:
- autofertilní (samosprašné),
- autosterilní (cizosprašné).
V rámci těchto skupin můžeme rozlišit přechodné typy. Jsou to rostliny:
- partenokarpické - semena vznikají bez oplození, např. okurky,
- fakultativně cizosprašné – dávají přednost cizímu pylu, který dává vyšší výnos a kvalitnější poldy. Pokud není v blízkosti pyl cizí, použijí i vlastní, např. vojtěška, řepka, rajče,
- obligátně cizosprašné – nemohou být opyleny vlastním pylem, potřebují směs pylů jiných rostlin, např. jetel.
Použité zdroje:
Jelínek J., Zicháček V.: Biologie pro gymnázia. nakladatelství Olomouc, Olomouc, 2000
www.icr.org/goodsci/bot-9703.htm